Isle of Man 2002 . . . cesta do nebe

Nevím, kolik z vás četlo knížku ŠŤASTNÝ FRANTIŠEK. V kapitole "Ostrov věčné touhy" říká:„Ostrov MAN je pro mne ostrovem věčné touhy, neopakovatelným místem, kde každý obyvatel a každý fanoušek žije a dýchá motocyklovým sportem. Kdyby existovalo nebe a já měl šanci se do něj dostat, což je zvláště nepravděpodobné, pak bych chtěl, aby mělo podobu a atmosféru ostrova Manu v Irském moři.“

Od té doby, co jsem četl tyhle řádky, jsem věděl, že se jednou do motorkářského nebe musím podívat.A jak jinak, než tou nejpřirozenější dopravou - tj. MOTO!!! Chce to tedy nějakou tu mášu (v mém případě CBR 600F r.v.89), trochu peněz (možná trochu víc peněz) a nějaký pohodový kámoše, kteří pojedou s tebou, aby ti nebylo cestou smutno. Napadli mě hned dva takoví, ale jeden z nich čekal rodinu a tak jsme zůstali jen dva. Jel se mnou jenom můj úplně nejvíc nejlepší kamarád Marcel (Mican a jeho CBR 600F r.v.96). Od první chvíle, co jsme začali výlet plánovat, sršel humorem a s neuvěřitelnou lehkostí řešil problémy, které se mně mnohdy zdály skoro krizové. Kdo to náhodou neví, tak Marcel je dítě štěstěny, a také proto jsem byl rád, že jedeme spolu. Datum odjezdu jsme stanovili na 5.srpna, protože sehnat trajekt z Anglie na Isle of Man v době závodu na TT je nemožné. Alespoň pro mne to byl nadlidský výkon. Marcel by to určitě nějakým způsobem zvládl, ale shánění lodních lístků nebyla jeho starost. On dostal za úkol nachystat sebe a připravit svou motorku, což bylo na něj i tak dost náročné, protože jen řetězovou sadu měnil asi 3 měsíce.

Pondělí

Odjížděli jsme od Marcela ze Žatce brzy ráno. Před tím nám celá jeho rodina pomáhala navazovat věci na motorky (což byla první velká zkouška nervů, neboť nám pomáhal dědeček i babička). Ze začátku se ještě Mican držel, ale když mu babička začala přišívat upadlý knoflík na vestu a on už seděl na motorce, věděl jsem, že brzo vybuchne. Pak nám jeho tatínek říkal něco o tom, že na hranicích budeme všechno znovu odvazovat, protože vypadáme úplně jako dva motorkáři, kteří chtějí propašovat přes čáru semtex. A to už Marcel vyletěl doslova jako blesk. Ve vteřině měl helmu na hlavě a bez rozloučeni vystřelil směr Chomutov. Rozloučil jsem se za něj a vyrazil ještě rychleji za ním.

Na Česko-Německých hranicích nám dlouho kontrolovali techničáky, ale 25 Plzní na místě Mackova spolujezdce je nezajímalo.

Počasí není nic moc, ale zatím neprší. Na první benzince v Německu dávám Mackově mašině přezdívku UŘVANÝ OTESÁNEK. Z jeho laďáku už mě bolí i ten škopek, co mám na hlavě, a to cebro z roku 96 má neuvěřitelnou žízeň. Jen necelých 300 km je za námi a začalo „chcát“. Tak nevím, jestli už jsme v Anglii, ale lije už 400 kiláků. Úspěšně se prodíráme třetí hromadnou bouračkou, ve které naštěstí nehrajeme ani hlavní ani vedlejší roli(moji mamce to nekřikejte, ale moc nechybělo). Blížíme se k Holandsku a déšť se s námi pro dnešek loučí. V Holandsku si vychutnáváme krásné dálnice (jsou osvětlené i mimo města). A už jsme v Belgii, kde máme v plánu přenocovat. Po 700 kilometrech sjíždíme z dálnice do městečka Genk.

Hledáme a ptáme se lidí na ulicích, kde je nějaký levný motel nebo kemp. Kemp prý tu žádný není, zato levných motelu plno. Tak nevím, ale 60Eur za noc na osobou se nám zda hodně, proto přistupuji na Marcelův plán číslo 2. Pojedeme dál a ono to nějak dopadne. Sotva jsme se vrátily na dálnici, míjíme obrovský bilboard s nápisem CAMPING 500m. V kempu na recepci nikdo není a je nám hloupé tu závoru jen tak objet a nadrzo zde přenocovat. Ptáme se jednoho seriozního pána, jestli je tu nějaký správce. Říká, že všichni jsou už pryč, I'm not the Boss a jestli máme stan tak ať tu závoru objedem.

Stan stavíme vedle nějakýho magora z Amstrdamu, který sem přijel na kole a má dnes za sebou 70km. Velice rád si bere naše pivo a cigarety, ale travku žádnou nenabízí (grázl jeden). Marcel jde na průzkum umývárek a vrací se s dobrou náladou, protože teče teplá voda. Usínáme po dvou pivech a teplé sprše uprostřed důležitého rozhovoru (bylo to o ženských). Když se ráno probouzíme, nevím proč mám pod sebou Mercelovy kožené gatě a naopak on má moje.

Úterý

Rychle balíme věci, nastartováním Uřvaného Otesánka budíme magora z Amstrdamu a odjíždíme směr Brusel. Už nám dlouho nepršelo a tak mokneme v ranní špičce na dálnici kolem Bruselu celé 3 hodiny. Oba máme takové tušení, že čím blíže budeme moři, tím bude počasí horší. Na štěstí se nad námi motorkářskej šéf tam nahoře slitoval a ve Francii už neprší. V přístavu čekáme na nalodění a snažíme se pokecat se dvěma motoanglánama, co se vracejí z dovolené po Evropě. Zatím co já vyzvídám, jak se dostat nejlépe do Oxfordu a pak dále do Eveshamu, Marcel má na kluky dotazy typu: „Může se u vás předjíždět v zácpách? Jsou u vás policajti na motorkáře drsní? “ a tak dále. Evidentně je pobavil, protože se řežou, a pak nám radí, že když nás poldové zastaví, tak máme jen říkat "Yes Please". Prý nás nechají jet dál bez pokuty.

Na trajektu si dáváme jedno zrzavý. A z blížícího se slunného pobřeží Anglie máme velikánskou radost.

Nevím, jaké zkušenosti máte s anglickým imigračním vy, ale my spíše ty horší. To, že chtěli vidět zpáteční lístek na trajekt a peníze bych pochopil, ale když se mě paní po 20minutovém rozhovoru zeptala, kde jsme na to vzali, tak už jsem se nas... Řekl jsem jí, že studenti v ČR pracují a motorky jsme neukradli. Na to už mi velmi hezky odpověděla "Přeji vám příjemnou dovolenou".

Jízda po levé straně je naprostá brnkačka (jako poprvé s holkou-10min a hned jsme si zvykli). Cesta ubíhala velmi rychle do té doby, než jsme minuli poslední sjezd na kruhový obchvat kolem Londýna. Pořád vidím Marcelův sebejistý výraz ve tváři, když říkal: „No tak si ten Londýn projedem“! Ani jeden z nás však netušil, že nejhorší utrpení v podobě odpolední špičky nás teprve čeká. Už dvě hodiny popojíždíme v zácpě černošskou čtvrtí a bezmocně louskáme navádějící tabule, na kterých je vždy pouze napsaná ulice, která bude následovat. Po další půlhodině bezmoci se ptáme jednoho Mirečka from Užumbura, kudy tudy ven na OXFORD. Když ten chlap po deseti minutách hledání v mapě připomínající zlaté stránky konečně nachází místo kde jsme, nemáme zdaleka vyhráno. On totiž taky neví kudy do Oxfordu a zná jen tuhle část Londýna. I tak nám pomohl pochopit, že nejlepší je dostat se nějakou výpadovkou ven z města a pak teprve hledat směr. Marcelovi se líbí výpadovka číslo 3 a věřte, po další půlhodince už jsme venku a čirou náhodou i směr je správný. Do městečka Eveshem (kde bydlí moje setřenka) přijíždíme večer kolem osmé a jdeme rovnou na pivko. Pro dnešek už toho bylo dost.

Málem bych zapomněl, Marcelovi udělala policejní kamera moc pěknou fotku, když do jedné vesničky vlítl cestovní rychlostí asi tak okolo 140km/h. Tomu že v Anglii prší nevěřte, už jsme tu celý den a ještě nepadla ani kapka!

Středa

hospůdky. Guines v Anglii dostanete všude, ale skoro v každém Pabu mají nějaký svoje spešl pivko.

Ochota zdejšího číšníka nás hodně překvapila. ……Dobrý večer hoši. Co si dáte? …… Pivo prosím. …… Jaké to bude? …… Které je nejvíc hořké? …… (Pak před námi přistálo asi šest panákových skleniček a v každé bylo jiné pivko.) …… Vyberte si prosím, které vám chutná! …… Tak tohle se nám u nás nemůže stát. . .

Čtvrtek

Dnes se mi jednou podařilo jet chvilku v protisměru, poté, co jsem se na silnici otáčel. Marcelovi se povedlo to samé jen o chvilku později, také při otáčení, akorát to zjistil, až když se proti němu řítilo auto a nechtělo za žádnou cenu uhnout. Obdarovali jsme pána v Chevroletu omluvnými gesty, ale stejně si myslím, že tam stojí s tím blbým výrazem ve tváři ještě dnes.

Večer v putyce vyzvídáme u sestřenky, kdo pořádá ten sraz, na který zítra jedem. Prej je docela velkej, jmenuje BULLDOG BASH 2002, ale kdo ho pořádá, Eva prostě neví. Zabít! Každopádně by ráda jela s námi, akorát nemá helmu, ale protože je to prý jen kousek odtud, mohli bychom jet nadvakrát. No dobrá, domluveno. ……Tak nám dejte ještě třikrát Guines prosím a jestli nám do toho naliješ taky tu malinovku, tak ti dolámeme ruce!…… Na vlastní oči jsem viděl, jak tu sračku do toho piva lejou a pak to i pijou!

Pátek

Evička čeká na bráně, je zelená jak sedma a přiznává se, že mezitím vyhulila asi 12 cigár. Platíme 40liber za vstup. Stanovací plocha připomíná svou velikostí tak 5 fotbalových hřišť a je už z půlky zaplněná. Než si stihnem vůbec vybalit věci a postavit stan, hned nám nějakej klučina nabízí haš.

Jdeme na obchůzku terénu. Marcela hrozně zajímá, jak to je tady s pivem. Děsí ho představa dlouhatánských front u stánků s pípami, protože lidí je tu tolik, jako by v Anglii měli jen jeden sraz za rok. Tak to je machrovina! Pivo se tu prodává v plechovkách z kamionů, které neustále projíždějí kempem. V hlavním stanu, kde hrají skupiny, čtu nad pódiem velký nápis HELL´S ANGELS ENGLAND – tak teď už alespoň vím, kdo to tady pořádá a je mi jasné, že to bude velký.

zábranami). Musím se přiznat, že i já jsem podlehl, a již svírám ve svém náručí zbrusu novou helmu. A pak, že mi Češi nemáme peníze (byla fakt levná, u nás stojí o tácek víc). Kolem jedné ráno si říkáme, že už půjdeme na kutě, ale to ještě netušíme, že zatím přibylo dalších asi tak tisíc stanů. Já sám vidím tuhle situaci dost černě, ale Macek mě uklidňuje slovy: „Neboj, ten najdeme, je zelenej“. A tak se prodíráme mezi stany a hledáme mezi tisíci dalšími ten NÁŠ ZELENEJ. Zabít! Štěstí nám přeje a už za dvě hodinky zapíjíme ve spacácích náš šťastný návrat domů. Trefit sem zítra, už bude hračka. Zjistili jsme totiž, že dva vigvamy vedle nás mají nějací bajkeři vztyčenou vlajku s motivem ukřižovaného miminka. A ta se nedá přehlédnout! Zřejmě tu kluci nestanují poprvé.

Sobota

A tak radši odcházíme koukat na sprinty. Kategorií je moc a jsou tu i velmi rychlá auta. Obdivuji majitele a mechaniky těchto nadupaných čtyřkolých vozů, kteří tráví přez půl roku laděním stroje, aby se pak v tento den během několika málo sekund rozloučili s motorem či převodovkou, většinou však s obojím. Opravdu cílovou páskou vzdálenou od startu pouhé čtvrt míle, projelo asi tak 5 aut z desítek přihlášených. Není se proto co divit řidičům, kteří pak v návalu vzteku kopou do svých miláčků.

Hned vedle velkého stanu pro kapely je ještě jeden menší a uvnitř je pastva pro oči Bajkerovi. Jedna přestavba hezčí než druhá. Napadá mě, jak to asi může vypadat v Dajtoně? Zkejsli jsme tam asi tak na jeden 36ti snímkový film + hodinové video = dobrý tři hodinky.

Před stanem jsou nějaký pěkný holky (určitě to budou cizinky, protože hezký angličanky jsme za těch 14 dní neviděli), který zadarmiko a s kozama jen tak na volno (tzn. nahoře bez) myjí motorky. Chvilku na ně koukáme, ale motorky jim radši nesvěřujeme. Děvčata totiž svou práci odvádějí tak důkladně, že vždy řádně omyjí i majitele motorky.

Večer je opět živá muzika, chlastačka a profesionální striptýz. Nejvíce nás zaujala striptérka s úžasným piersingem ve formě řetězu mezi nožkama. Její ozdoba mi velmi připomínala řetěz, kterým můj strýc na statku připoutává býky ke žlabu. (Tento řetěz o průměru kulatiny 10mm je taktéž přezdíván BEJČÁK.) A v okamžiku, kdy slečna při své SHOW řetěz ladně roztočila do nezvykle rychlých obrátek, nabízel se Marcel, že v případě zranění této slečně poskytne rád první pomoc. Po této psychicky náročné podívané jsme se radši dále věnovali pití piva až do ranních hodin. Tentokrát už jsme stan našli hned.

Neděle

Pondělí

Ani jeden z nás nemůže dospat, proto vstáváme hodně brzy. Rychle balíme věci na motorky a střemhlav vyrážíme vstříc posledním 500 kilometrům, které nás dělí od našeho vytouženého cíle.

jedna jediná společnost Seacat na Isle of Man.(zas.. monopol) Po týdnu stráveném na Britských ostrovech se už nestydíme nikde promluvit, a tak bez jakékoliv obavy jdeme koupit palubní lístky. Po chvilce zjišťujeme, že lístek pro jednoho bude stát 125liber! Tak to jsme nečekali. Je nám jasný, že tolik nemáme ani dohromady.Takže by sme přeci nejeli po 2000km a nakonec že by sme nejeli. Toho bohdá nebude!!! Vymlouváme se, že musíme jít do bankomatu a jdeme to ven rozdýchat. Snažím se vymyslet, jak se na ostrov dostat, ale vím, že máme peníze jen tak pro jednoho. Říkám Mackovi: „ Je jen jedna možnost. Pojedeme tam jen s jednou motorkou“ (a v tu chvíli také vím, že to bude ta Marcelova-je to hold mladší kočka,měla by být spolehlivější). Napadají mě slova „tak blízko a přece tak daleko“. Mám po náladě. Marcel si mezitím balí cigaretu (trvalo mu to asi 30 minut, ale zlepšuje se) a pak říká: „Hanes nejeli jsme sem 2000km, abychom to teď přece vzdali. A stejně musíme ještě do bankomatu vybrat nějakej peníz, abych si mohl dát na Manu alespoň pivko. Nějak to uděláme.“ Jedeme hledat bankomat. Marcel je samé překvapení, vybírá na svoji kartu hotovost 100 liber a pak říká: „Serem na to, zkusíme můj limit“. Vybírá dalších 100 liber, jde k mojí motorce, pohladí ji po nádrži, zajiskří mu oči a jen tak prohodí: „A ty už ses bála, že nepojedeš viď?

Na trajektu zjišťuji, proč je ta loď tak drahá. Je to něco jako velkej a rychlej katamaran. Na tuto plavbu nikdy nezapomenu, protože jsem si zde dal svoje nejdražší pivo v životě. Stálo mě 2,5libry! A když jsem vyšel na palubu, abych zde na vzduchu vychutnal ten lahodný mok, měl jsem hned půlku na sobě. Přihlížející mladík, kterého jsem tímto varietním kouskem velmi pobavil, mě ujistil, že toto je opravdu rychlá loď a právě teď si to klouže po vodní hladině asi 120km/h. Po třech hodinách sprinterské plavby přistáváme.

A už stojíme na Manu! Jsme oba hodně unavení, a tak hledáme rychle kemp na přenocování. Po 10 minutách jízdy míjíme ceduli camping. Prudce brzdíme, neboť jsme oba nestihli odbočit. Marcel se otáčí jako první. Já se ho snažím následovat, ale při tomto manévru jsem dostal motorku do tak velkého náklonu, který znamená vždy už jen jediné, odřenej lak. Stihnu ještě přehodit nohu přes sedlo a oběma nohama na zemi jemně ukládám svoji CBR na asfalt ostrova Man. Škoda že jsem taky nestihl vyřadit, nebo alespoň vypnout motor. Hned jak jsem pustil spojku, roztočila se moje hondička na zemi jako káča a kromě odřeného boku se ulomilo i pravé zrcátko.

Chvilku poté už stavíme stan. Marcel se mě snaží utěšit, ale já bych se radši neviděl. Po chvilce konečně promluvím: „Macku, alespoň si domů dovezu kus asfaltu z Manu“. Je to slabá útěcha, ale lepší než nic. Po improvizované večeři, na mém novém kempingovém vařiči, se jdeme projít k moři. Marcel je vůl. Venku je tak 15°a on se jde koupat. Sotva si ho namočil, zařval, zbledl a hned vyskočil. Chvilku ještě sedíme na pláži, pokuřujeme cigára a pozorujeme západ slunce. Potom jdeme na kutě. Máme toho oba dost.

Úterý

Komáři jsou i tady, alespoň doufám, že to, co mám na obličeji mi způsobili oni. Nebo jsem přes noc omládl tak moc, že jsem se vrátil do puberty?

Vyrážíme na první prohlídku ostrova. Zjišťujeme, že jsme přenocovali blízko městečka LAXEY. Je zde největší vodní kolo na světě.

Jdeme ho okouknout, ale vstup je drahej, tak se ani dlouho nezdržujeme.

Je na čase najít TTcourse!!. Mapu máme opět na hovno, ale já jsem fakt nikde žádnou lepší nesehnal. Po hodině bloudění se náhodně na TTcourse napojujeme u městečka Bungalow. Je to mazec, jedem po trati směrem na Douglas a dál k městečku Pell. Je zde krásná stará kamenná pevnost.

Sluníčko svítí, rackové řvou a my plni dojmů píšeme SMSky domů. Vlastně píši jenom já neboť T-mobile na rozdíl od OSCARA zde smlouvu se společností MANX má. Marcel jen tiše zuří. Při druhé kouřové mi můj kamarád z Brna oznamuje, že Čechy jsou pod vodou. Jsme z toho v šoku, protože televizi ani noviny jsme týden neviděli. Marcel oplakává všechny zaplavené hospody v Praze.

Potkáváme zde nějaký starší pár. Jsou opět velice ochotní a radí nám, abychom se zajeli podívat na Point of Ayre. Je to nejsevernější část ostrova s nádhernou kamennou pláží. Sluníčko už pěkně peče a tentokrát já dostávám chuť se jít vykoupat. Než se ale stačím vysvléct, přináší mi nadšený Marcel ukázat svého nového kamaráda NORBERTKA. Je to hnusnej vyschlej malej žralok a vsadím se, že ve vodě jich taky pár bude. A velkých! Tak že na koupání se… , prostě tam nevlezu ani za brambůrky!

Kolem čtvrté odpoledne vyrážíme na první čestné kolo TTcourse. Asi nejhezčí úsek je stoupání z Ramsey. Chvíli se zde natáčíme při průjezdech zatáčkami a pak pokračujeme dál. Sluníčko peče jak o život, avšak během pár minutek jedeme takovou mlhou, že nevidíme jeden druhého. Rychlost 60km/h se nám zdá v této mlze jako maximální možná (nechápu jak tady ty hovada můžou letět ke dvěma stům).

Po jednom kole zajíždíme opět do Lycey, abychom sbalili stan a posunuli se jinam. Nejlépe na nějaké místo bez komárů.

Další krásný asi 10ti km úsekem TTcourse je před Kirk Michaelem, a proto zde pro dnešek zůstaneme.

Večer jdeme na průzkum Pabů. Je tu jen jeden, ale stojí za to. Pinkl je děsně ukecanej příjemnej chlap. Dokonce se ani neurazil, když jsme mu řekli, že pivo máme doma lepší. Marcelova angličtina je dobrá (nebojí se mluvit), ale škoda, že nerozumí co se ho ptají. A tak barmanovi na otázku, jestli jsme se přijeli zúčastnit závodů, které se konají v pátek, odpovídá: „Jo jasně“. A ještě se mu chlubí, jak jsme si dnes párkrát projeli trať. Tak a jsou z nás závodníci. Nezbývalo mi, než držet hubu. To bude trapas, až ve čtvrtek pojedeme domů.

Středa

Ráno mě probouzí uřvaní rackové. Do pytle a mě se zdálo, že tak ječí rozkoší ta holka, co jsem ji zrovna …… já chci ještě spát!!!

Dnes musíme celou trať natočit, ale napřed na benzinku. Paní za pokladnou je koketa, a tak jí i já už zcela bez ostychu vysvětluji, že jsme závodníci a teď jdeme trénovat.

V prostorách startu děláme pár fotek a pak asi 20min připevňujeme kameru na mou motorku, protože narozdíl od Marcela já mám plexi průhledné. Museli jsme ji podložit tankvakem, aby nebyly v záběru i moje budíky. Marcel strká do tankbáglu i toho zas… žraloka, protože Norbertek by prý chtěl jet taky. Slibujeme si, že nepojedem palbu, aby se Norbertek nepoblinkal, a vyrážíme. Je velkej provoz, prot nám jedno kolo (60km) trvá asi 40min. Rychlej to nešlo.

Ano přiznávám, z Ramsey mi Marcel ujel. Jseš spokojenej Macku? Kdybys měl kameru ty a ještě vyžranýho Norberta v tankbáglu, taky by jsi prohrál.

Nevím, co to do Macka vjelo. Asi má opravdu závodnické srdce a bojuje o prvenství až do konce. Každopádně se při sjezdu z TTcourse do kempu kde máme stan, se dostal svým mohutným náklonem v pravotočivé zatáčce téměr do vodorovna se silnicí a jeho pneumatiky tak ztratily adhezi s asfaltem. Pak následovala už jen ukrutná tlama. Jemu se nic nestalo, ale jeho uřvaný otesánek si odřel pravý bok a trošku ulámal kousky plastů. Tak tuhle jezdeckou chybu Marcel mně i sobě okamžitě omluvil slovy: „Já jsem ti ten asfalt z Manu na tvé Hondě tak záviděl, že jsem si ho sebou musel vzít taky“. Zabít!

Blíží se naše poslední noc na Manu, zítra nám jede trajekt zpět do Anglie. Večer jdeme opět v Kirk Michaelu do hospody. Jsme tady už vlastně domácí, alespoň nás tady tak berou. Zjistili jsme, že tu mají jiný mince než v Anglii. Většinou je na nich nějaká motorka nebo znak Manu. Tak s místníma čenžujem, co se dá. Nevěřil jsem, že se mi to povede, ale vězte, že dnes 14.8.2002 jsem se ožral v motorkářském nebi. Tak mi to pivo tady přece jen zachutnalo. Po cestě do kempu jsme zvolili nejlepším pivem Anglie právě tohle BITTER EAGLE. Je opravdu hodně hořký a silný. Marcel mi musel pomoct do stanu.

Čtvrtek

Při kontrole jízdenek před vstupem na trajekt jen stačilo, aby Marcel rozepnul tankvak. Jakmile ti hoši uviděli a hlavně ucítili hnijícího Norberta, hned ukazovali rukama i nohama, ať vjedeme klidně na loď, ale hlavně rychle. Zpět z Manu jedeme pěkně vydechlým trajektem. A tak nám plavba trvá přes 5 hodin. Aspoň že je hezky. Fotím nejméně 10krát vzdalující se ostrov a je mi fakt do breku. Ani jednomu z nás není do řeči a jdeme se radši opalovat na horní palubu. Po vylodění konstatuji, že jsme se měli asi přece jen natřít. Máme totiž oba pěkně spálený držky. Cesta zpět do Eveshamu je dlouhá, nudná a v tom urvaným zrcátku z Manu není nic vidět. Do řiti!

Pátek

Sobota

Jedeme tím největším trajektem co společnost SEAFRANCE má, a na palubě nám hraje v kavárně živá jazzová kapela.

Po vylodění ve Francii hned zase hledáme kvůli otesánkovi benzinku. Přes Francii, Belgii, a Holandsko letíme furt dvě kila. Chvílemi mám pocit, že mě ty ruce upadnou. Málem bych zapomněl na kuriozní kousek z deníčku pana dobytka (zdravím Joebarteam), který jsme předvedli v Bruselu. Zkrátka jsme opět minuli jeden sjezd. A abychom se touto chybou příliš nezdrželi, rozhodli jsme se vrátit v protisměru a napravit ji. Představte si čtyřproudový sjezd z dálnice, do kterého se chcete napojit, ale s pevným startem a rovnou do toho nejrychlejšího. Situace byla následující. Dva magoři se zařazenou jedničkou, vymáčklou spojkou a plným plynem čekají, až v tom nejrychlejším pruhu nepojede zrovna nikdo jako prase. Čekali jsme dlouho a pečlivě si vybírali, o který nárazník bychom se případně rádi rozbili. Už dlouho jsem nezažil takovej adrenalin, ale vyšlo to a dnes bych si za to naliskal. Do Německa přijíždíme po setmění. Na jedné benzince asi kolem desáté v noci přijde Marcel od pokladny a jen tak, aby řeč nestála, povídá: „Víš jak jsem ti ve Francii tvrdil, že mám celou stovku, tak to jsem se spletl, byla to jen padesátka. Takže nám právě došly Eura“. No tak to je v hajzlu! Karty nám nechtějí, vzít protože jsou obě elektronické. Ale Marcel nezklamal. Dvacet minut přemýšlel a tady je jeho konstruktivní nápad. Víš, jak mají všude na záchodech ty tácky na drobný? Tak mě napadlo, že půjdeme napřed vždycky na záchod, posbíráme, co tam bude, a pak za to natankujeme, abychom dojeli k další pumpě. No má někdo za kamaráda takovýho ptáka? Má a zrovna já! Trošku jsem zkrotil Marcelovy dobrodružné myšlenky o tom, jak bohatým brát a chudým dávat a vyrazili jsme hledat bankomat. Ten kluk má fakt kliku. Našli jsme ho v jednom hotelu u dálnice, tak že nás to ani příliš nezdrželo. Potmě jedem jen tak pamparampa, protože není nic vidět a začíná být pěkná kosa. Těch posledních 500 kilometrů je snad nekonečných...

Neděle hned po půlnoci

Jednou Marcel zastavuje na pumpě, jen abychom se na chvilku natáhli vedle motorek na zem. Vidím na něm, že má dost, a já už taky začínám usínat. Stačí ale na 20min zavřít oči a hned je to lepší. Tak znovu do sedla! Asi ve dvě ráno konečně sjíždíme z dálnice do Chemnitzu. Marcel se tady perfektně vyzná, neboť je to odtud k němu už jen 150 kiláků. Zná to tady opravdu na jedničku, samá zkratka, nábližka a motáme se tu už hodinu. Zabít! Do Žatce přijíždíme těsně po čtvrté ráno. Vítá nás Marcelův děda, kterej už špatně spí, a tak ho naše motorky v omezovači pod okny ložnice asi probudily. Bolí mě úplně všechno, nejvíc ramena a pak hned prdel.(příště si sebou vzít mast na hemero…) Marcel vypadá taky dost zle. Chvilku kecáme v betli o tom, jak to byla naše nejlepší dovolená v životě, a ještě než usneme si slibujeme, že další výlet bude na ROUTE 66.

text, články a zážitky: Piňďa